Příběh Robinka

Náš příběh začal už v těhotenství. Na toto období jsem se vždycky neskutečně těšila, na to jak mi budou lidé pochvalovat bříško, jak si ho sama budu užívat, chodit na procházky a vše bude zalité sluncem... Jak už to bývá realita byla úplně jiná. V 11.tt jsem začal krvácet, následovala hospitalizace, potom další a další. Jednou to bylo krvácení, jindy tvrdnoucí břicho či podezření na infekci. V průběhu těhotenství si mě v nemocnici nechali celkem 6x. Toto období očekávání se pro mne stalo nekonečnou noční můrou plnou nejistoty a strachu o život miminka i ten vlastní. 

 

Vše vyvrcholilo v 29.tt kdy mi najednou praskla plodová voda. Rychlou mne převezli do FNO, kde začala série vyšetření. Miminko se jevilo v pořádku, zbytek mi byl v tu chvíli dost jedno. Aby se vyloučila infekce, bylo nutné provést odběr plodové vody, problém byl v tom, že plodovka byla venku... Zůstalo jen jediné místečko, kde to bylo možné, nacházela se za krkem miminka. Odběru se ujal Mudr. Špaček, který mi krok po kroku vysvětlil co se bude dít a já mu v tuto chvíli naprosto důvěřovala, že to zvládne. Povedlo se. Plodová voda byla bez infekce. Dalším krokem bylo vydržet co nejdéle "v celku". 

 

Strávila jsem několik dní na pokoji porodní JIPky, rodičky se u mě téměř denně střídaly, já se držela. Mohu říct, a teď nepřeháním, že jsem se tam cítila jako v lázních. Příjemný pokoj s televizí, výborné jídlo, výhled do parku, usměvavý personál a pravidelné kontroly srdíčka na monitoru, které mě uklidňovaly. Zvládli jsme podání kortikoidů, což mi přidalo taky na klidu. Pamatuji si sestřičku, která za mnou chodila, sedala si ke mně na postel a povídala si se mnou. V tuto chvíli to byl balzám na duši. Vyprávěla mi jaká malinká miminka se jim občas narodí, takže já se nemusím vůbec ničeho bát. Já samotná jsem si s miminkem dala slib, že to vydržíme jak půjde, ale pokud už mu nebude dobře, dá mi to najevo. A přesně tak to bylo. 

 

Od odtoku plodové vody jsem mívala kontrakce, někdy slabší, jindy silnější. Kontrakce, která mě překvapila 10.den poté, vyloučila smolku. Paní doktorka mě okamžitě brala na pás, nešlo najít srdeční akci. Přesun na ultrazvuk, ta chvíle než se ten stroj rozběhl, byla asi nejdelší v mém životě. Srdíčko tlouklo. V tu chvíli se strhnul frmol, dvě sestry mi obvazovaly nohy, doktorka mi dávala podepsat protokol o souhlasu k sekci, jiná sestřička mi běžela pro telefon, abych mohla zavolat příteli a rodičům. A už mě vezli na sál. Z davu se vynořila nějaká osůbka, která si ještě rychle sepisovala jména miminka. Měla jsem neskutečný strach, ale uvědomovala jsem si, že toto je nejdůležitější den v mém životě, takže si musím zapamatoval co nejvíce, abych o tom  jednoho dne mohla svému prckovi vyprávět.

 

Epidural, napíchnutí žíly, a už to jelo. Světla nade mnou vypadaly jako ze znělky Ordinace v růžové zahradě, hráli Pink Floydi. Pak jsem jen slyšela "jedna ruka, druhá ruka....a je to!". Tři vteřiny ticha a pak zafňukání. Spadl mi kámen ze srdce a ačkoli mi miminko neukázali a hned ho odváželi, já věděla, že teď už to bude dobré. Já jsem máma. Přiznám, že při šití mi už nebylo moc dobře, jelikož jsem před operací snědla půl domácí bábovky a při převozu na JIP jsem se třásla jako ratlík. 

 

Na chodbě čekali mí rodiče. Maminka ke mě přišla a řekla že můj chlapeček je moc krásný a dali mu červenou čepičku. Mí rodiče byli vlastně první z rodiny, kdo ho viděl a i dnes mají spolu výjimečný vztah. Malého převezli na oddělení JIRP, ještě ten večer ho navštívil tatínek. 

 

Robinek se narodil 30+4 tt s váhou 1300g. Od začátku dýchal sám, byl jen na podpoře, aby se tolik neunavil. Hned ráno jsem se donutila vstát, jelikož jinak by mne za malým jinak nepustili. A já se na něho neskutečně těšila. Přítel mi poslal fotku z inkubátoru. 

 

Jedna věc je těšit se na vlastní dítě a ta druhá, na kterou vás nikdo nepřipraví, je vidět ho v inkubátoru s milionem hadiček. Sestřičky i doktorky byly moc hodné, ale v tu chvíli se to ve vás prostě pere. Když se u inkubátoru mého syna spustil alarm a začala blikat světla, chtěla jsem utéct. Bála jsem se nejhoršího a zkrátka nedokázala tomu přihlížet. Milovala jsem ho už tenkrát tak moc, že bych to neunesla. Naštěstí se jednalo o banalitu, jakési ucpání přístroje vodní parou.... 

 

Další kapitolou bylo mléko. První dva dny od porodu jsem ze sebe nedostala nic. Syn dostával mléko od dárkyň, ale jeho tělo ho nechtělo přijímat. Třetí den se mi podařilo dostat pár kapek a hrdě jsem je nesla sestřičkám. Můj maličký se chytl na maminčino mléko a začal trávit. Je to zázrak.

 

Pustili mne domů po 4 dnech, celou cestu jsem probrečela. Připadala jsem si, jako bych ho odložila. Záviděla jsem každé mamince s kočárkem. A prakticky pořád jsem brečela. Asi 10 dnů prožil Robi na JIRP, pak byl, ještě v inkubátoru přeložen na intermediár, klokánkovali jsme, tulili se, učili se pít z prsu. Každý den jsem jezdila 40 km a vozila mu odstříkané mlíčko. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála. Každé zazvonění v telefonu mi navozovalo infarktové stavy. Celkem strávil v nemocnici 5 týdnů. Diagnóz z důvodu nezralosti měl celkem dost. V té době jsem si nedovedla představit, že s ním někdy budu chodit ven a držet ho za ruku, že si bude hrát v písku, bylo to nad mé chápání.

 

Když se ohlédnu zpět, byla to životní lekce. Ale také cesta a my po ní jdeme spolu. Od porodu až do dnes, nelituju ani vteřiny, jelikož jsem poznala, jak dokážu být silná, i když mi to v určitých chvílích připadalo naopak. Zjistila jsem, že plakat není hanba, ale jen způsob jak osvobodit své emoce. Že kojení, ač je to veledůležitá věc, není všechno, a když to z nějakého důvodu nejde, i když se to zkouší, tak se svět nezboří. Teď má můj Robi už víc než 3 roky! Chodíme za ruku na procházku a milujeme písek :). Ve školce má spoustu kamarádů, sleduje dokumenty o moři (pozná a pojmenuje 6 druhů žraloků) a začal chodit trénovat do hokejového družstva. V těhotenství jsem si představovala jaký asi bude, ale nikdy bych si ho ani nedokázala vymyslet tak úžasného, jaký je.

 

Daniela Podstawková