Příběh Julinky

Naše cesta k miminku byla dlouhá, ale naději jsme neztráceli. O miminko jsme se s manželem snažili 5 let, nedařilo se mi otěhotnět a proto jsme navštívili centrum asistované reprodukce. Prošli jsme mnohými vyšetřeními a konzultacemi. Nejdříve jsme několikrát zkoušeli IUI, nezdárně. Nakonec jsme podstoupili několik IVF. Už od začátku tohoto těhotenství jsem věděla, že porodím dříve, jelikož předešlé těhotenství bohužel skončilo v 18tt. S panem primářem, ke kterému jsem chodila, jsem byla domluvená, že podstoupím cerklage. V 16tt jsem tedy tento zákrok podstoupila. Nakonec jsem pro jistotu zůstala v nemocnici ležet. Dělali jsme vše pro to, aby těhotenství trvalo co nejdéle. Nakonec si to dětičky udělaly zase po svém. Protože jsem byla nějakou dobu bez čípku, dostala jsem už preventivně kortikosteroidy pro miminka.

Ve 26tt v noci se rozběhl porod, převezli mě do FN Ostrava, kde jsem 25.8.2019 ve 25tt+6 porodila Vojtíška (700g a 29cm) a Julinku (790g a 30cm). Oba potřebovali dechovou podporu, byli zaintubovaní, měli otevřenou Bottalovu dučej. kojeneckou žloutenku, ale jinak byli stabilní. Bylo mi při pohledu na ně hrozně, ale věděla jsem, že musím zůstat kvůli nim silná. A nakonec ani nebyl čas na přemýšlení. Denně jsme za nimi dojížděli, odstříkávala jsem mléko a vozila jim ho. Pak Julinku extubovali, vydržela 4 dny, než ji zase museli intubovat, protože se moc unavovala. Vojtíšek měl naopak kysliku v krvi málo, proto dostal transfuzi.

Za necelé dva týdny přišla další rána. Při návštěvě nás paní doktorka informovala, že Vojtíšek má v bříšku velkou infekci a na rentgenu je vidět na několika místech protržená střeva, že stav je kritický, že bychom se měli připravit na nejhorší. Radili se s chirurgem, zda operovat, ale nakonec jej neoperovali. Infekce byla bohužel tak rozsáhlá, že ji Vojtíšek 6.9. v noci podlehl. Paní doktorka i sestřičky byly moc hodné a empatické, všechno nám vysvětlili. V noci jsme tam jeli se s ním rozloučit.

Dva dny po smrti Vojtíška se přitížilo i Julince. Dostala zapal plic a musela být plně napojena na umělou plicní ventilaci, dostávala infuze, dvoje antibiotika, plno dalších léků a dostala také transfuzi. Také nám bylo řečeno, že se máme připravit i na tu nejhorší možnost, že nikdo neví, jak to dopadne. Brali jsme to, jak nám bylo řečeno, den po dni. Vozila jsem mateřské mléko a to mi také pomohlo trochu, vědomí, že pro ni něco můžu udělat. Nakonec Julinka dokázala jaká je bojovnice. Zánět ustoupil, vyléčila se z infekce. 15.9. už na tom byla tak dobře, že jsem ji mohla poprvé klokánkovat. A od toho dne jsme klokánkovali každý den a její stav se pořád zlepšoval.

Ještě ale bylo potřeba dořešit otevřenou dučej. Nasadili ji léky, které ji mají pomoct se uzavřít. U Julinky bohužel nezabraly, proto byl naplánovaný zákrok, který měl proběhnout co nejrychleji. Pan doktor, který toto operuje, dojíždí do nemocnic z Prahy, ale zrovna měl bohužel dovolenou, proto ji museli převézt k operaci tam. A tak se naše Julinka vydala s inkubátorem do Prahy. Operace proběhla 19.9. a povedla se na výbornou. Nejhorší na tom bylo to čekání.

Z Prahy se vrátila 23.9. jako úplně jiné miminko. Dýchání se o 100% zlepšilo. Odjížděla zaintubovaná a tři dny po příjezdu byla extubována, měla masku na nosánku. Bylo to den ode dne lepší. 6.10. už ji dali jen „brýlky“ na podporu dýchání, ale víceméně už dýchala sama.

12.10. nás konečně přeložili z „jipky“ na oddělení intermediární péče. Tam Julinku už přeložili z inkubátoru do postýlky. 16.10. byla poprvé úplně bez dechové podpory. Střídavě 3 hodiny dýchala sama a 3 hodiny měla kyslík ještě. Už jsem se těšila, až budu moct být s ní. Pomalu jsem začínala kojit. Rychle se unavila, takže jsem ji vždy zvážila a zbytek dávky dostala přes sondu, aby si odpočinula. Ze stříkačky už dávku vypila celou, ale kojení ještě neutáhla. Konečně nastal den „D“, 5.11. za mnou přišla paní doktorka, zda bych mohla nastoupit. Samozřejmě, že mohla. Byla jsem šťastná, že budeme konečně spolu. První noc ještě strávila Julinka na boxu, chodila jsem ji každé 3 hodiny přebalit a nakrmit. Druhý den mi ji už na pokoj přeložili. Zvykaly jsme si na sebe. Julinka byla moc šikovná, jen ještě měla malou váhu, takže musela nabrat.

15.11. nás konečně propustili domů. Dostali jsme spousty doporučení, termínů kontrol, léky, ale všechno jsme zvládli. Odcházeli jsme domů s váhou 2050g a 45cm. Doma jsme si rychle ve všem udělali svůj systém. Do měsíce jsem ji začala plně kojit, mohli jsme úplně odložit Julinka lahvičku a já odsávačku. Krásně prospívala, měsíčně přibírala aspoň 1 kilo. Všechny kontroly dopadly nad všechna očekávání na jedničku. Postupně nám kontrol ubývá.

Nyní má naše věčně usměvavá Julinka za týden 22 měsíců bio (18 a ½ korigo), je zdravá, usměvavá, pořád někde běhá, na chvíli neusedí. Má skoro 11kg a 85cm a 8 zubů :-). Nikdo by teď nepoznal, že byla tak malinká. Jsme moc rádi, že ji máme. Není den, kdy bychom si nevzpomněli na Vojtíška. Julince povídám o bráškovi, který na ni teď dává pozor jako andělíček.

No a na závěr bych chtěla jen říct, že i když má náš příběh takový hořkosladký konec, vždy je naděje na lepší zítřek. Jen je třeba věřit.

 

Jana Szotkowská